Tomáš Klus je bez nadsázky jedním z největších talentů současné hudební scény a i když by se spojení třiadvacetiletý písničkář dalo spíš přirovnat k představě dobrého českého politika nebo dietního smažáku, Tomáš tím šafránem prostě je. Neskutečné slovní hříčky a trefná spojení padají z tohohle usměvavého blonďáka na počkání.

To vzniklo z lenosti. Na základce jsem se nedokázal na něco přichystat doma, byl jsem hyperaktivní dítě a potřeboval být pořád venku. Na výuku jsem se moc poctivě nepřipravoval, ale procházel jsem vždycky výborně. Nicméně každou středu přišla hodina češtiny, konkrétně slohu. A já jsem se na ni hrozně těšil, protože na ni nebyla potřeba žádná příprava a stejně jsem vypotil něco, za co jsem byl následně pochválenej. A když je člověk v něčem dobrej, chce být ještě lepší. Právě to mě hnalo k tomu, abych se zlepšoval. Začal jsem hodně číst a pak jsem inklinoval k psaní rádoby poezie... Moje první básnička se jmenovala Hodiny. A taky jsem měl fakt štěstí na pedagogy. Když viděli, že mám zájem, nosili mi knížky: Tohle si přečti, to by se ti mohlo líbit. Pracovali na mně a za to jim hrozně děkuju. Knížka se pro mě stala největší poklad. To je jediný vítězství člověka nad časem, které se mu kdy podařilo. Navíc hrozně krásně voní, hlavně ty v antikvariátech, které už něco zažily.